Interclub Orient pekinéz a japan-chin |
|
|
|
HISTORIE PLEMENE JAPAN-CHIN Japonci, jak víme, si po staletí vytvářeli originální kulturu, velmi vzdálenou evropské, která se i v současné době hodí pouze pod posvátnou horu Fudžisan a na okolní ostrovy. Všude jinde vypadá exoticky jako cizokrajná rostlina přesazená do skleníku. A to platí i o japončíkovi. Nejde o původní japonské plemeno. Do Japonska se tento psík dostal pravděpodobně v 8. století n. l. jako dar čínského nebo korejského císaře japonskému panovníkovi. Japonci se pak se svou příslovečnou houževnatostí, esteticky vytříbeným vkusem a smyslem pro krásu ujali těchto psíků, a cílevědomým chovem z nich vytvořili nádherné, křehké, ale živé miniatury. Chov chinů byl vyhrazen pouze císaři, který ho, jako jednu z nejvyšších dvorských výsad, svěřoval vybraným dvorským hodnostářům. Chov chinů byl po celá staletí udržován v naprosté tajnosti, byli rozmnožováni pouze v rámci vlastního chovu, použití ke krytí psa z jiného chovu bylo naprosto vyloučeno. V důsledku úzké příbuzenské plemenitby byly
odchovy stále menší, jemnější, křehčí. Miniaturizace dospěla tak
daleko, že japončíci byli vkládáni do bambusových skříněk jako
ozdobné ptactvo, aby jejich krása zvláště vynikla.
Někteří chinové zastávali význačné místo u císařského dvora, kde si je císařovna a dvorní dámy o slavnostních příležitostech vkládaly jako ozdobu do dlouhých rukávů kimon, takže se jim někdy říkalo "rukávníkový pes". Chin byl v Japonsku považován za svatého, byl zpodobňován na obrazech světců, císařů, nejvyšších dvorních hodnostářů a jejich manželek. Byl opěvován básníky, byl hrdinou nesčetných bájí a pověstí, dodnes je vděčným námětem pro malíře. Je zpodobňován na četných ozdobných předmětech, je věčný. Avšak na rozdíl od pekingských palácových psíků, kteří po staletí nesměli opustit císařský palác pod ztrátou hrdla svých hlídačů, byl Japončík pro japonské císaře předmětem vzácných darů cizím panovníkům, případně jejich vyslancům. První věrohodná zpráva o chinech v Evropě je již ze 17. století, kdy na britský panovnický dvůr dovezli japončíky misionáři jako dar Kateřině Portugalské, manželce Karla II. Avšak oficiální dějiny chinů v Evropě se počínají až od 19. století, kdy párek chinů dostala jako vánoční dar od japonské císařovny německá císařovna Augusta. Chinové se jmenovali Itti a Kuma. Císařovnu doprovázeli na každém kroku, avšak výchovu těchto nádherných zvířátek svěřila císařovna princi Karlu Pruskému, který byl stoupencem berlínského spolku pro chov a výstavy čistokrevných psů "Hektor". Jemu můžeme poděkovat za zveřejnění údajů o těchto vzácných psicích, za jejich předvedeni na výstavách, za jejich zobrazování malíři, především malířem Heinrichem Sperlingem. Podle těchto psíků byl také zpracován velmi zjednodušený standard. 
Itti a Kuma překonali ve zdraví dlouhou cestu lodí z Japonska do Evropy, avšak přes veškerou péči brzy uhynuli. Fenečka po prvním vrhu a pejsek brzy po ní, asi steskem. Chinové se objevili poprvé v roce 1873 na výstavě v Birminghamu, v Rakousku v roce 1886, a zde se kynologům podařilo toto plemeno nejen udržet, ale rozšířit do té míry, že někteří chinové putovali zpět do Japonska, kde došlo k poklesu zájmu nejen o ně, ale o všechna domácí plemena, a chinům dokonce hrozilo vyhynutí. U nás se začali chinové opět objevovat na výstavách od roku 1964, ale jen zcela výjimečně. Ve standardu se
uvádí, že jde o malého psa, se širokou a plochou hlavou, která mu dává
výraz půvabné elegance a velké zvláštnosti. Srst má dlouhou, hedvábnou a
měkkou. Ocásek je porostlý nádhernou dlouhou srstí, která má, jelikož ho
nosí překlopený na záda, spadat jako vodopád podél těla k zemi. Barva je
vždy bílá s černými, vzácněji červenými skvrnami. Pro svoji malou
postavu a snadnou údržbu srsti se hodí především k chovu v městských
bytech.
|
